Příběhy

Dramatické setkání s černým rytířem

 

 

Byl jsem právě na pile v Moravských Budějovicích, když mě po delší pauze zavolal kamarád.

 

„Co děláš v sobotu 29.?“ „No, nevím“ … hlavou mi probíhají myšlenky, co jsme se ženou a dětmi plánovali na neurčito a doposud odkládali ...

 

„Pojď se mnou na naháňku, na Kosovou!“

 

Mlčím, přemýšlím, s jakým ohlasem to projde doma … s nostalgií vzpomínám na známá Kosovská zákoutí … „Půjde také Ota, Standa“, láká mě Jarda …

 

„Dobře, rád přijdu a děkuji za pozvání.“

 

 

Čím více se naháňka blížila, tím více jsem se těšil.

 

Těšil jsem se na setkání a společné zážitky s přáteli.

 

 

Ráno byl sraz na hájence, kde jsem v raném mládí bydlel.

 

Vše jsem si prohlížel a obzvláště můj pohled upoutávaly věci, které zde nejspíš byly i tenkrát.

 

 

Na srazu byla spousta známých, se kterými jsem se rád skoro po roce na začátku lovecké sezony opět setkal ...

 

Po nástupu se na první leč jelo auty k osamocenému lesíku u Budkova.

 

S Jardou jsme jeli mým rangerem.

 

Cestou jsme povídali o zvěři a já pozoroval změny na lesních porostech, které se udály za posledních 15 let, kdy jsem zde byl naposledy.

 

Zaparkovali jsme a dostali instrukce, že po leči bude u aut svačina, a už se naše dlouhá řada ubírala přes zaseté obilí k lesíku.

 

„Zdeněk má zvěř dobře obeznanou,“ říkal jsem si v duchu, když jsme míjeli brázdy čerstvě vyryté divočáky.

 

Také v ranní rose bylo vidět, kudy divočáci přesně táhli.

 

Čerstvé stopy byly různě velké – od selat, lončáků, bachyní; ale nad velikostí jedné stopy jsme se obdivně pozastavili – tak ten asi bude dobrej!

 

U lesa mě, Jardu a další čtyři střelce vybrali s tím, že nás místní člen rozestaví po levém křídle.

 

Les zde tvořil okraj do písmene L a naneštěstí nás rozestavěl po kraji lesa.

 

Z neznámých střelců naproti jsem měl trošku obavy a proto jsem dlouho kynul a mával, aby všichni zaznamenali mé stanoviště.

 

Vpravo asi 40 metrů ode mě stál u dubu Marek a za ním pak Jarda s novým kulovým dvojákem.

 

Přál jsem mu, aby ho mohl dnes vyzkoušet.

 

Od honců jsem zjistil, že asi 50 metrů naproti mně je za stromy a keři střelec.

 

Vyloučil jsem strany, kam nemohu střílet, a určil jediný možný směr bezpečné střelby – kolmo za mě na pole.

 

Leč začala.

 

Honci prošli kolem mě.

 

Asi čtvrt hodiny se nic nedělo.

 

Pak kolem mě lečí proběhla jedna srna.

 

Ze spodní části leče se k nám blížilo hlášení psů.

 

Za chvíli padla první rána z pravé strany, hned po ní shluk několika dalších ran.

 

Znovu se blížilo hlášení psů. Blížilo se k Jardovi, kterého jsem měl po pravé straně přes střelce Marka.

 

Za chvíli vybíhá kolem Jardy na pole lončák. Vidím, jak boční střelec táhne s lončákem přese mě, a  padá výstřel. Divočák se láme v ohni, ale výstřel byl přímo v mém směru; rakouský host pořád míří proti mně. Mávám a snad mě zaregistroval; popochází pár kroků, asi abych nebyl v přímém směru výstřelu. Naštěstí divočák odkazuje a další rány není třeba.

 

Jde mi z toho mráz po zádech. Nerozumím tomu, proč nás nezavedli ze šikma v jedné linii, proč takto do „L“?

 

Slyším hlášení psů; pomalu se blíží.

 

Vzpomínám, jak před více jak 15 lety tady na tom místě ulovil tenkrát hospodář našeho sdružení kapitálního kňoura; společnými silami ho naložili na kapotu malého fiátku 600, se kterým jezdil do lesa. a černobílou fotografií ten okamžik zvěčnili ...

 

Z myšlenek mě vytrhávají blížící se kroky.

 

Zvedl jsem se ze sedací hole a stoupl si za keř. Po chvíli vidím blížícího se velkého divočáka. Je následován dvěma lajkami a teriérem; občas se hlasitě ozvou ...

 

Jsem za keřem, rozeznávám siluetu kňoura, ani se nehnu, běží lečí, asi 4 metry od kraje lesa, ctím zákony a nenapadají mě myšlenky na lov; je zážitek z takové blízkosti takového rytíře vidět.

 

Dostává se na moji úroveň. Nejspíš zaregistroval moji siluetu za keřem – ten pohled vypovídal vše … otáčí se proti mně!

 

Řítí se přímo na mě. S připravenou zbraní couvu do pole, jak rychle jen to jde.

 

„Má impozantní zbraně,“ probleskává mi hlavou.

 

Couvu do boku, on přímo na mě. Pušku mám v rameni, v optice vidím zbraně - „přece je nerozbiju,“ letí mi hlavou. Mačkám spoušť. Kňour stočil hlavu a rána končí někde v krku. Čekám, že se zlomí, ale ani nepřibrzdil. Skoky se na mě řítí. Okamžitě přebíjím a nevím, zda to stihnu. Klika závěru letí dozadu, vylétne prázdná nábojnice. Závěr zavírám, hlavní od pasu mířím na černý kolos, co se na mě řítí. Dovírám kliku závěru a chci přehmátnout na spoušť; v tom mi kulovnice nárazem kňoura letí z ruky. Myšlenky mi říkají, že je zle. Uskakuji, kňour mi podráží pravou nohu a okamžitě, ještě než dopadnu, cítím, jak ryjem trhá. Je zle. Musím se z toho nějak dostat. Uvědomuji si, že mi jde o život. Křičím, rukama chytám kňoura, v obličeji citím jeho slepené štětiny, jeho tělo je jak kámen, cítím tu obrovskou sílu. Rukama, nohama se od něj odrážím, překulím se a vstávám a utíkám, kličkuju, dvakrát, snad třikrát se mi podaří uhnout, odbíhá, už se neotáčí a pokračuje svým směrem, za ním psi. Marek ke mně utíká, ale náhle letí k zemi a z jeho zbraně padá výstřel. Kňoura vidím odbíhat, Marka na zemi. Moje kulovnice ... běžím k ní a v pravé noze cítím bolest, podlamuje se. Jsem u kulovnice. Odjišťuji, mířím ze zadu na kňoura, ale v jeho zákrytu se míhají lajky. Nemůžu vystřelit!!!! Vbíhá do trávy, psi jdou stranou, mačkám, ale kňour při výstřelu mizí za terénní vlnou. Pozdě...

 

V kalhotech na stehně cítím horko. Vidím díry. Kolem jsou velké krvavé skvrny.

 

Bolí to.

 

Vzpomněl jsem si, jak vedle mě vyšla rána Markovi a svoji kulovnici vybíjím.

 

Belhám se k sedací holi, opírám se o ni. Je tady Jarda. „Volej sanitku!“, křičím.

 

Jsem v šoku a motá se mi trochu hlava. „Vemte mi kulovnici,“ cítím jak mi je těžká, „a volejte sanitku!“ Belhám se dolů, co nejblíž k cestě, podávám kulovnici, někdo ji bere.

 

„Pomozte mi!“

 

Ze spodu přichází náš závodčí. Opírám se o něj a jdeme k cestě.

 

Tam padám do trávy.

 

Ležím, odpočívám.

 

Slyšel jsem jak Jarda volal sanitku. „Bude to dobrý,“ říkám si. Rozřezává mi kalhoty v místě zakrvácených děr.

 

Tři díry ve stehně. Vidím žlutý podkožní tuk, svalovinu ... dál se raději nedívám. Krev teče, nestříká. „Tepna to nebude … bude to dobrý!“

 

Přichází další lovci.

 

Stojí nade mnou jako sudičky.

 

V jejich tvářích vidím zděšení, když přes rameno Jardy nakukují na ty rány.

 

Nemluvím, šetřím síly.

 

Zem je studená.

 

Sanitka! Slyším sirénu.

 

Je tady.

 

S pomocí se překulím na lehátko, zvedají mě. „To lehátko má zajímavý mechanismus,“ probleskává mi hlavou, jak přesně a hladce zajede do sanitky.

 

Při každém milimetru pohybu mě polévá horko a tíží palčivá bolest, ale přesto s příchodem doktora cítím úlevu.

 

Nyní to už bude dobrý.

 

Je tady zkušený doktor, řidič a pěkná sestřička.

 

Jsme v sanitce, poutají mě, dávají kapačku a doktor s řidičem sedají dopředu, sestřička vedle mě.

 

Vyjíždíme.

 

Tak takováhle je vyhlídka ze sanitky.

 

Jedu známou krajinou, koukám na svůj dům a hledám telefon, abych zavolal manželce.

 

Ráno, když jsme se loučili, mi říkala - „A dávej na sebe pozor!“

 

V hlavě se mi celé drama pořád opakuje. A poté ještě několik nocí.

 

Co jsem měl udělat jinak?

 

Ve snu se snažím více uskočit, rychle přehmátnout od kliky závěru ke spoušti a zmáčknout, ale nejde to ...

 

Vzpomínám si, jak kňour reagoval na to, když jsem začal křičet, „Ááááá, pomóc“ ...

 

Bylo to poté, co mi souboj připomenul rvačky z mládí, ale nyní jsem neměl za soupeře kluka z vyššího ročníku, který, když na to přijde, přestane ... nyní mi jde o život ...

 

Kňour se křiku lekl, na chvíli se zarazil a já měl čas se odkulit a zvednout.

 

Nyní, pár dnů po souboji, ležím se třemi tržnými ránami ve stehně 12 centimetrů hlubokými v nemocnici a přemýšlím, co v podobné situaci dělat.

 

„O malinký kousek vedle a měl jste tři až čtyři minuty života, pokud by zasáhl tepnu,“ říká doktorka, co mě operovala.

 

V tom místě by to šlo těžko zaškrtit a rána by se musela ucpat prsty nebo celou rukou a tlakem krev zastavit. „Jarda by to zvládl,“ letí mi hlavou, „jeho stisk je tak pevný“.

 

Pokud by se to stalo mému kolegovi vedle mě, musím okamžitým křikem zaujmout kňourovu pozornost a co nejdříve se přiblížit, vždyť jde o vteřiny, možná spíš desetiny vteřiny ...

 

Nyní si uvědomuji výhodu kulových dvojáků, takto z blízka i zastavovací účinek brenek ze spolehlivé brokové kozlice či dvojky, protože mně chyběla možnost druhého výstřelu.

 

Přestože svoji kulovnici sako 85 v ráži 30-06 Sprg. umím bleskurychle přebít, tady to nestačilo. Nebo kulový poloautomat sauer 303?

 

 

Ing. Martin Šlechta v.r.

 

V Třebíčské nemocnici dne 3.11.2011.